Zvýšení vymahatelnosti práva a efektivity postihů za dopravní přestupky je jedním ze základních předpokladů pro další zvyšování bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích a kázně jeho účastníků. V současné praxi často dochází k tomu, že se nepodaří zjistit totožnost osoby, která vozidlo v době deliktu řídila, neboť provozovatel vozidla odmítne její totožnost sdělit s tím, že se jedná o osobu jemu blízkou. V takovém případě zůstává přestupek velmi často nepotrestán, co vede k tomu, že řidiči, především pak ti méně bezohlední, obecně spoléhají na to, že se budou moci vyvinit z přestupku a tudíž nemusí pravidla silničního provozu dodržovat.
Problém s následným zjišťováním totožnosti řidiče komplikuje zejména užívání automatizovaných systémů dohledu na bezpečnost provozu (automatických radarů), ale například i postih za porušení zákazů stání, není-li totožnost řidiče zjištěna bezodkladně. Zahraniční zkušenosti přitom ukazují, že právě rozmach kamerových systémů a jejich preventivní účinek se vysokou měrou podílejí na větší bezpečnosti provozu.
Ministerstvo dopravy proto ve spolupráci s Hospodářským výborem Poslanecké sněmovny připravilo, po vzoru nizozemské právní úpravy (WAHV), návrh na zavedení objektivní odpovědnosti provozovatele vozidla za vybrané delikty (sněmovní tisk č. 679/4 z 16. února 2010, www.psp.cz). Jedná se právě o případy, kdy není možné bezprostředně ztotožnit řidiče. Objektivní odpovědnost tak nemá v žádném případě nahradit činnost policie, ale pouze ji efektivně doplňovat, neboť není reálné, aby policista stál na každém rohu a každého přestupce chytil takříkajíc při činu.
Vychází se z předpokladu, že provozovatel by za své vozidlo měl nést odpovědnost, kterou ostatně již nese např. v soukromém právu (jako odpovědnost za škodu). Návrh vychází z předpokladu, že by provozovatel odpovídal pouze v případě, že porušení tohoto zákona řidičem
a) bylo zjištěno automatizovanými technickými prostředky nebo jinými obdobnými technickými prostředky policie nebo obecní policie, nebo
b) bylo spácháno nedovoleným stáním vozidla na pozemní komunikaci.
Provozovateli by hrozila pokuta v rozmezí odpovídajícím pokutě, kterou by jinak bylo možné uložit osobě, která vozidlo v době, kdy s ním mělo dojít k porušení tohoto zákona, řídila, nejvýše však 10 000 Kč.
Provozovatel by se vyvinil, pokud by prokázal, že vozidlo bylo užito proti vůli provozovatele, například bylo-li odcizeno, a provozovatel nemohl takovému užití vozidla zabránit při vynaložení veškerého úsilí, které bylo možno požadovat. Provozovatel by nebyl postihován v případě, kdy totožnost řidiče byla zjištěna bezprostředně po spáchání přestupku (tj. pokud byl řidičem zastaven a ztotožněn policií).
Ačkoliv není zdaleka jisté, že návrh na zavedení objektivní odpovědností provozovatele vozidla bude přijat, je již samo zahájení diskuze (odborné i politické) na toto téma poměrně zásadním posunem a vytváří předpoklady pro další legislativní práce v následujících letech.
Citace z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. dubna 2004, č.j. 2 As 3/2004-70, č. 309/2004 Sb. NSS, který se týká problematiky osoby blízké:
„Z ustanovení § 60 odst. 1 zákona ČNR č. 200/1990 Sb., o přestupcích, nelze dovozovat, že odpovědnosti za spáchaný přestupek je možno se zbavit pouhým odkazem na to, že přestupek spáchala osoba účastníkovi blízká, bez toho, že by námitka tuto osobu identifikovala. Přenáší-li někdo odpovědnost za spáchání přestupku na jinou osobu, nemůže být nucen k identifikaci pachatele, musí však být srozuměn s tím, že správní orgán může vycházet z ostatních důkazů a bude hodnotit, zda tyto důkazy jsou samy o sobě dostatečně průkazné k identifikaci pachatele přestupku.“